sehranka

Jaderné testy – co oči nevidí, srdce nebolí (+ video)

publikováno 06.06.2014

Tak. Po více, než ročni odmlce jsem si připravil další článek. Snad vás to povzbudí v posledních dvou zápasech sezóny.

Cílem článku je upozornit na rozsah jaderných testů (a jejich dopad na životní prostředí). Jsem si jist, že budete překvapeni, a že vám zejména video vyrazí dech. Musím se přiznat, že jsem byl sám překvapen, a to jsem neměl o mohutnosti rozsahu testů žádné iluze.

Obr. 1: Bez komentáře.

Ale popořadě. Každý ví, že první a (zatím) jediné dvě bomby, které kdy byly svrženy na lidské cíle, byly americké bomby Little Boy a Fat Man, svržené v létě 1945 na Japonsko. Tomu ovšem muselo předcházet nějaké testování, protože nemůžete vzít něco, co si myslíte, že snad teoreticky vybouchne, a jít s tím nad nepřátelské území. Měsíc před samotným svržením bomb byl uskutečněn první jaderný test s názvem Trinity (zajímavostí je, že se jednalo o plutonium, ne uran), jehož úspěšným provedením kulminovala několikaletá koncentrovaná snaha stovek vědců a inženýrů z přísně tajného projektu Manhattan.

Obr. 2: Plutoniová koule přezdívaná "Demon core", neboť měla na svědomí život dvou vědců z projektu Manhattan, kteří s ní přišli do styku. Experimenty s touto koulí byly familiárně označovány jako "lechtání draka".

Vžijme se do těch časů, co to muselo být za úžasný výsledek. V podstatě bez počítačů a další moderní techniky, v horké poušti uprostřed ničeho, dokázala banda nejlepších mozků dekády během extrémně krátké doby stvořit "na koleně" nejsilnější zbraň jakou kdy člověk poznal (a nejen to, lidstvo si uvědomilo potenciál jádra a když opadlo vojenské nadšení, začalo se pracovat i na civilním využití). Dnes nepředstavitelné, dnes deset let opravujeme D1čku, a až oprava skončí, rovnou budeme moci začít znovu.

Tím započala éra horečného zbrojení mezi dvěma supervelmocemi, neboť sověti získali (díky špionům) materiály k bombě poměrně záhy a také díky uranu z Československa mohli s Američany relativně držet krok. Svou první bombu otestovali již v roce 1949.

No a teď si pusťte tohle video, jedná se o vizualizaci všech jaderných testů provedených na naší planetě. Doporučuju k tomu popcorn.

https://www.youtube.com/watch?v=_W_lLhBt8Vg

Tak co na to říkáte?

Relevantní otázka se nabízí – co tady sakra ještě děláme, proč nejsme desetkrát mrtví? Ta zábavná odpověď je v nadpisu – co oči nevidí, srdce nebolí. Ale teď vážně. Jsme tu a nejsme zmutované zombie proto, že sice tyto testy rozhodně uvolnily obrovská množství radioaktivity, ale na druhou stranu tak učinily do obrovského prostoru. Do atmosféry. Zafoukal vítr, něco se rozmělnilo v moři...a v konečném součtu se všechno tak naředilo, že to ani nestálo za řeč.

Nebo stálo? Jaderný spad je ještě dnes rozhodně měřitelný. A tady kvůli tomu to vlastně celé píšu. To, že přístroj sice zaznamená, že radioaktivita je třeba dvojnásobná oproti včerejšku, ještě nemusí znamenat (a neznamená) paniku. Přístroje jsou extrémně citlivá zařízení, narozdíl od našich těl, která jsou k radioaktivitě nepříliš vnímavá (pomiňme extrémy), neboť radioaktivita je všudypřítomná a tělo má mechanismy jak se s ní vypořádat. Hladiny radioaktivity v 60. letech – kdy proběhlo nejvíce atmosférických testů – byly násobně vyšší než dnes (viz obr.). A nic. Efekt na člověka zanedbatelný (tedy celkově; neříkám, že někdo nezemřel, když se zrovna motal s lodí pár kilometrů od místa výbuchu, takové incidenty samozřejmě byly).

Kam se teda všechna ta radioaktivita z testů poděla? A proč je dnes o hodně menší, než v 60. letech, ačkoliv podle videa testy probíhaly neustále až do konce stoleti? No, v roce 1963 byly atmosférické testy zakázány, státy se aspoň na něčem vzácně shodly, a od té doby dělají testy milostivě v podzemí, takže tím už nepřispívají k zamoření celého světa skrz atmosféru. Od roku 1963 se tak radioaktivní prvky v atmosféře nerušeně rozpadají a nejsou obnovovány. Třeba tritium (radioaktivní izotop vodíku, je tedy všudypřítomný jak ve vodě, tak ve všech organických molekulách) má poločas rozpadu 12,5 roku, to znamená, že jeho radioaktivita je dnes – 50 let od testů – jen jedna šestnáctina původní radioaktivity (každých 12,5 let klesna na polovinu).

Obr. 3: Průběh aktivity jednoho z radioizotopů (uhlík-14) v atmosféře. Zelená pro severní polokouli, červená pro jižní polokouli. Dnes tedy jsme +/- zpět na "před-jaderné" úrovni (platí jen pro tento konkrétní izotop).

Zajimavým důsledkem testů je, že vlastně všechen povrch země je lehce zamořen a neexistuje perfektně čisté místo nebo materiál. Opět – není třeba se kvůli tomu štítít lehat si na zem, všechno bylo přirozeně radioaktivní už předtím (to je útěcha, co), teď je to jen holt ještě trochu víc, ale pořád je to řádově míň, než aby to lidem začalo působit měřitelné potíže.

Když říkám, že veškeré materiály jsou kontaminované, mám na mysli především železo a další kovy. Cokoliv totiž vyšlo z hutí „po válce“, to má v sobě namixované všechny ingredience, které tehdy byly ve vzduchu, tedy i radioaktivitu z jaderných testů. A pokud se tohle kontaminované železo později zase v huti roztaví a smíchá s novým, bude kontaminováno i to nové železo, které bylo mezitím vytěženo v železném dole. Takže už nikdy se nedočkáme nekontaminovaného železa (a jiných kovů).

V běžném životě nám to může být úplně jedno, ale někdy to vadí. Třeba, když děláte ultra-přesná měření radioaktivity. Věc, kterou měříte, chcete umístit do železné (nebo olověné) kobky, aby byla stíněna od okolní radioaktivity. Jenže pokud je ta kobka z poválečného železa/olova, sama bude svítit a zkazí vám měření.

Co s tím? A pozor, tady se dají vydělat peníze! Někdo si uvědomil, že jedině předměty, které byly vyrobeny před válkou a byly zavřené někde vevnitř, nejlépe v podzemí, nebudou mít ty otravné radioaktivní příměsi. Tyhle předměty tak mají pro komunitu spektroskopiků (měřičů radioaktivity) velkou cenu! Takže jestli máte barák a nějaké hodně staré železné harampádí, nejlépe typu sejf nebo tak něco, určitě to nevozte do šrotu. Další extrémně ceněnou komoditou jsou.....vraky starých lodí vytažené z hloubek. Tam totiž samozřejmě taky žádná radioaktivita ze spadu nepronikla. Inu, pro jednoho šrot, pro druhého poklad...doslova.

Tím bych to asi zakončil. Pokud bude zájem, příště bych se věnoval konstrukci bomb, protože jak vás asi napadá, není jen jeden typ (to jde ostatně vidět z porovnání fotek Little Boye a Fat Mana).

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Nuclear_testing

http://en.wikipedia.org/wiki/Demon_core

http://en.wikipedia.org/wiki/Radioactive_contamination